Vojto, nejvíce fanoušků si vás asi budete muset pamatovat z vašeho bláznového debutu. Jak na něj z odstupem času vzpomínáte?
Stalo se mi to nejlepší, co mohlo. Na tu pozápasovou euforii nejde zapomenout, bylo to neskutečné. Bylo mi řečeno, že se má chytit první střela, ale první střela byl gól. Leč i tak jsme to ještě zvládli otočit.
V dalších třech zápasech jste jen jedinkrát inkasoval a pomohl Baníku k záchraně. Bylo to to nejlepší fotbalové období?
Jedno z nejlepších. Už v Holici jsem měl sezónu, kdy jsem měl nějakých jedenáct nul a skončili jsme třetí. To bylo takové první období, kdy se mi fakt dařilo. Tady tím jsem na to tak nějak navázal.
Vojtěch Šrom
Tým: Slezský FC Opava
Narozen: 03.05.1988
Pozice: Brankář
Výška: 192 cm
Váha: 93 kg
Předchozí působiště: HFK Olomouc, Baník Ostrava, Karviná, Černo More Varna (Bulharsko)
Pavlenka se však uzdravil a vy jste chytal jen v poháru, bylo těžké se s tou rolí smířit?
Poté, co jsme se zachránili, jsem tak nějak čekal, že bych mohl začít v pozici jedničky. Trošku mě to vnitřně dalo dolů. Asi každý by jen těžce nesl, že opět nechytá.
Záchrana Baníku v lize se nepovedla a odešel jste do Karviné, kde jste si prakticky nezachytal...
Bohužel. Šel jsem tam s tím, že Lašty (Jan Laštůvka - pozn. red.) jde na zkoušku do Německa. Počítalo se s tím, že tam zůstane. Já a Pindroch bychom dělali brankářskou dvojici, a i kdybych začínal jako dvojka, tak přes něj bych se časem mohl dostat do brány. Bohužel to Laštymu nevyšlo a zůstali jsme tam čtyři brankáři.
Nelitoval jste pak toho angažmá? Co vám ten rok dal?
Nejvíce dávají samozřejmě zápasy. Já jsem akorát změnil prostředí a nakoukl, jak se to dělá jinde. Bohužel však zápasové vytížení bylo nulové. Nechci říct, že by to bylo špatné období, ale už mě to pomalu přestávalo bavit.
Překvapivě jste pak zamířil do Bulharska, jak jste se tam dostal a s čím jste tam šel?
Po konci v Karviné jsem se vrátil do Baníku, kde mi byla nabídnuta možnost hostování ve Vítkovicích. Já už jsem ale fakt neměl moc na fotbal chuť, a dokonce jsem přemýšlel, že bych šel normálně pracovat. I kvůli rodině. Smlouvu jsem měl už jen na jeden rok, takže by mě to rozhodnutí stejně později čekalo. Přemýšlel jsem tedy, že se na to vybodnu, ale ze dne na den mě oslovil známý, zdali bych to nechtěl zkusit v Bulharsku. Žena říkala, že je zase šance. Tak jsem to zkusil.
Řešil jste i nějaké nabídky v Česku, nebo tady už jste prostě nechtěl chytat?
Neřešil. Stále jsem měl platnou smlouvu s Baníkem, takže jsem čekal, jestli mi v Baníku najdou nějaké hostování. Ale jít tady třeba do nějaké divize, to se mi fakt nechtělo.
Jaké to v Bulharsku bylo? V čem to bylo jiné než u nás?
Zpětně na to s rodinou vzpomínáme. Brankář potřebuje hodně mluvit, takže bohužel ta jazyková bariéra byla ze začátku hodně veliká. I ten fotbal je tam trošku jiný. Každý trenér chce něco jiného, a tam je to ještě specifičtější. Dalo mi to zkušenost, ale už bych do toho znovu nešel.
Máte už rodinu, jak to tam s vámi zvládali?
Celé to bylo ovlivněné rodinou, protože na jedné straně jsem měl podporu, ale zároveň máme devítiletého syna, který v té době chodil do druhé třídy, takže škola byla priorita. Byl jsem tam dva měsíce sám, oni pak přijeli na měsíc a půl, pak jsem byl zase sám. Popravdě mi ten návrat po půl roce vyhovoval. Akorát to ještě prohloubilo fakt, že mě to přestávalo bavit.
Po pěti zápasech jste zůstal již jen na lavičce, co se stalo?
Jako týmu se nám vůbec nedařilo. Já tam šel po Přemovi Kovářovi, kdy oni na podzim udělali nějakých třiatřicet bodů. Já tam přišel a bohužel se nám zranilo pět nebo šest lidí ze základu. Zápasy nám výsledkově nevycházely, kdy si soupeř vytvořil jednu dvě šance za zápas, dal z toho gól a my prohráli. Bylo to takové normální vyústění situace. Když se nedaří, tak musí přijít nějaký impulz.
Jak jste zvládal fakt, že po dvou letech konečně chytáte, a ono to úplně nepřináší ovoce?
Když se nedaří, tak je to vždycky těžké. Necítil jsem na sobě, že bych neměl vůbec formu nebo něco podobného. Prostě to tak vyplynulo. Přestal jsem chytat a už bylo jasné, že tam nebudu pokračovat.
Neříkal jste si už pak, že se na ten fotbal fakt vykašlete?
Už po Karviné jsem byl nahlodaný, takže tím obdobím v Bulharsku se to ještě více prohloubilo. Doufal jsem, že se tam dostanu do týmu, kterému se bude dařit, i podle jejich předešlých výsledků, a mě to zase nakopne. To se nestalo a po tom půlroce už jsem se na to chtěl vykašlat a jít do práce. Ozvala se však Opava, takže jsme si s přítelkyní řekli, že to ještě zkusíme a uvidíme.
Jak jste se tedy dostal do Opavy?
Ozval se mi pan Grussmann, že potřebují zvýšit konkurenci na brankářském postu. Přeci jen, předtím, než jsem přišel, tak hráli ligu i pohár, takže toho měli hodně.
Byli jste nějak domluveni na vaší roli?
Ten předešlý rok, kdy skončili třetí, se gólmanům vydařil, takže jsem věděl, že jsou tady kvalitní a šikovní kluci. Šel jsem do toho s tím, že na ně budu šlapat, a vždycky se samozřejmě může stát, že se dostanu do brány. Začátek byl ale opět takový, že se uvidí, kdo na tom bude nejlépe. Šlo o zvýšení konkurence.
I tak jste se ale dočkal debutu a odchytal tři zápasy v závěru podzimu, byl jste tedy spokojen?
Určitě. Každý čeká na svou příležitost. V tréninku jsem se tam snažil dostat co nejdříve, ale Vilda Fendrich předváděl neskutečné zákroky. Nebyla tam moc šance. Já osobně se musím přiznat, že po týdnu trénování v Opavě se mi zase vrátila chuť. Je tady super parta a výborní fotbalisti, dobře se s nimi hraje. Chtěl jsem se do branky dostat co nejdříve. To, že se to povedlo, je bonus a pro mě úplně super. Snad to bude pokračovat.
Všechny tři zápasy SFC vyhrál, i když jste vždy inkasoval. Co na to útočné pojetí hry říkáte?
Dokud budeme dávat více gólů, než dostaneme, tak bude panovat spokojenost. Samozřejmě ono se na to trošku blbě dívá, když máme čtyřiadvacet inkasovaných branek, ale na druhé straně máme šestačtyřicet vstřelených. Vždy to bude něco za něco. Snažíme se hrát aktivně, což má svá pro i proti.
Není to pro vás těžké, když víte, že útočníci sice dají góly, ale vás vystavují většímu riziku?
Já bych to určitě nenazval větším rizikem, poněvadž hrajeme opravdu aktivně. Bohužel se nám stává, že se soupeř dostane do ojedinělé šance a dá z toho gól. Pro gólmana určitě je to těžká pozice v tom, že na něj nejde dvacet střel, u kterých se může ukázat a rozchytat, ale je to o jedné šanci. Když ji zlikvidujeme, tak pak budeme úspěšní. Což se mi teda v těch třech zápasech nepovedlo, pokaždé jsem nějakou tu branku dostal, ale devět bodů je devět bodů.
Od Opavy se očekává postup, kdo je pro vás největším konkurentem?
Největším konkurentem jsme my sami. Máme to ve svých rukou a můžeme si to pokazit jen my sami. Jsou tam samozřejmě týmy jako Příbram nebo České Budějovice, ale celkově nás na jaře nečeká žádný lehký soupeř. Pokud však budeme hrát tak, jak chceme a umíme, tak nedovolíme nikomu, aby nám to pokazil.
Podařilo se vám udržet podzimní kádr, je to ten klíčový aspekt pro postupové boje?
Já doufám, že ano. Měli jsme supr kádr, který jsme ještě posílili v záloze i obraně, takže doufáme, že to bude ještě lepší. Že budeme dávat stejně gólů a méně dostávat.
Trenér Skuhravý se fotbalu věnuje nonstop, jaké to je mít takového trenéra?
Je pravda, že trenér Skuhravý tím žije. Já na něj nemám zlé slovo. On ví, co chce, a jde si za tím. Občas to někomu není po libosti, ale to k fotbalu patří. Je to profesionál se vším všudy a je radost pod ním trénovat.