Blahopřejeme k zisku ceny Trenéra měsíce i ke kýženému postupu. Jaké byly oslavy?
Určitě zasloužené. Spadlo z nás to psychické zatížení, které panovalo hlavně před posledním utkáním. Jsme rádi, že jsme dokázali postoupit tři kola před koncem. Teď zbývá důstojně dohrát tuto sezónu a připravit se na ligu.
Dostali hráči za odměnu nějaké speciální volno?
Dostali tři dny volna. Hraje se až v neděli, takže si můžeme dovolit začít ten mikrocyklus až ve středu.
Mluvil jste o tlaku posledních dní. Jaké bylo z tohoto pohledu celé jaro?
Do soutěže jsme šli jako jeden z favoritů a do jarní části jsme vstupovali z prvního místa. Utkání v Líšni klukům ukázalo, že nás ve druhé části sezóny nečeká vůbec nic jednoduchého. Jsem však rád, že jsme udrželi tým v dobrém zdravotním stavu, ať už z pohledu pandemie, tak i případných zranění. Víceméně jsme všech deset utkání odehráli v takřka stejné sestavě. Stabilní sestava získávala větší a větší sebevědomí a musím smeknout před všemi v klubu, jak to zvládli.
Před sezónou patřili k favoritům i Dukla s Viktorkou Žižkov, jenže oba kluby odpadly. Pomohlo to?
Naše soupeře jsme samozřejmě sledovali, a nejenom ty, které jste jmenoval, neboť se znovu potvrdilo, jak je FORTUNA:NÁRODNÍ LIGA nevyzpytatelná soutěž. My jsme zvládali domácí zápasy a dařilo se nám bodovat i venku, a hlavně jsme si oproti předešlým sezónám dokázali poradit v klíčových momentech zápasů. To byla cesta k úspěchu.
Postup slavíte tři kola před koncem, bylo to tedy nakonec jednodušší, než jste čekal?
Opticky ano, ale za tím úspěchem je tvrdá týmová práce. Kluci neskládali zbraně v situacích, kdy se pro nás třeba utkání nevyvíjela úplně příznivě. Věřili ve své schopnosti a nastavený systém, za což jsme byli všichni odměněni.
Hradec se pokouší o postup již několik let, vy jste u týmu od roku 2018. V čem byl letošní ročník jiný?
Zkušení hráči ukázali svou vyspělost a nepanikařili v momentech, kdy se zápasy lámaly. Pomohli také svým mladším kolegům, kteří ještě postupové boje nikdy nezažili. Zmínit musím rovněž příchod Michala Reichla, z důvodů zranění obou gólmanů. Přinesl do týmu novou krev. O postup se ale zasloužili všichni členové kádru.
Svůj vliv jistě mělo také rozšíření nejvyšší soutěže výměnou za jediného postupujícího, čehož se některé celky obávaly. Vám to ale možná i pomohlo...
Karty byly rozdány již před startem soutěží. Věděli jsme, že FORTUNA:LIGA bude na dosah jen z prvního místa. Zaměřili jsme se tedy jen na nás, na naši kabinu a soustředili jsme se na co nejlepší přípravu hráčů. I když se pak úspěšná série prodlužovala, tak jsme se snažili vyhnout jakémukoliv sebeuspokojení a byli jsme i nadále ostražití.
Vy však již Hradec ve FORTUNA:LIZE trénovat nebudete. Jak se ve vás rozhodnutí zrodilo?
Zrálo to ve mě dlouho, určitě nešlo o žádné náhlé rozhodnutí. Od začátku jara jsem připravoval vedení na to, že jsou na misce vah určité věci, které znamenají jen malou šanci na to, abych v Hradci Králové prodloužil smlouvu. V médiích se začaly objevovat spekulace, takže jsem považoval za důležité vyložit hráčům karty na stůl. Jsem hrdý na celý tým, jak to dokázal pochopit a pomohl mi fotbalovou cestu v Hradci úspěšně zakončit.
Máte se hlásit u mládeže v Teplicích. Jak padla volba zrovna na ně?
Pořád se to vyvíjelo, nebylo to z týdne na týden. Nakonec to padlo na Teplice a práce u mládeže je jedna z možností. Uvidíme, jak vše dopadne. Sám za sebe však věřím, že jsem v Hradci zanechal dobrou stopu a nikde není napsáno, že se tady zase někdy nevrátím.
Nevadí vám vyměnit roli hlavního kouče u ambiciózního ligového klubu za angažmá u mládeže?
Každý má hodnoty nastaveny jinak. Někdo chce vyhrát Ligu mistrů, pro někoho je úspěch, když spojí příjemné s užitečným. Pro mě je důležité, že mě práce fotbalového trenéra baví a naplňuje. Možná si i rozšířím obzor, poněvadž se o výchovu mládeže již dlouhodobě zajímám. Už než jsem šel do Hradce, tak jsem měl i nabídku dělat šéftrenéra mládeže do jiného ligového klubu. Avšak jak jsem již několikrát do médií řekl, jsem již deset let pryč z domova a teď bych chtěl být rodině nablízku.
Vy jste v posledních letech vystřídal několik štací, některé i poměrně daleko od domova. Jak rodina i vy takovéto odloučení zvládáte?
Poslední roky jsem byl v Hradci a doma jsem byl maximálně dva dny v týdnu, a to ještě jen na chvíli. Do rodinného života to mělo daleko, ale to je bohužel součást trenérské práce. Bez tolerance rodinných příslušníků se trenérská práce nedělá vůbec dobře. V tomto ohledu musím smeknout před svou manželkou, pro kterou ta samota už musela být unavující, leč nikdy mi nedala najevo, že jí to vadí, ani mi v ničem nebránila. Mám štěstí, poslal mi ji pánbůh z nebe. Teď jí to chci nějakým způsobem vynahradit.
