S Litoměřickem jste se drželi v popředí ČFL, chtělo se vám v rozjeté sezóně tým opustit?
Nejdříve jsem se zeptal svého kolegy Dana Sochora, jestli do toho půjde se mnou. Když řekl, že ano, tak nebylo co řešit a záleželo jen na rozhodnutí vedení Litoměřicka. To mě nakonec uvolnilo, za což je potřeba mu poděkovat.
Nevadilo vám v té době, že se Žižkovem to vypadalo hodně zle a vyměníte boj o popředí za téměř nemožný boj o záchranu?
Nevadilo, Žižkov je Žižkov.
Co vás na Viktorce tak lákalo? Hrála roli i společná minulost?
Jde o tradiční klub s historií. Když přijdeš na stadión, tak to na tebe zkrátka dýchne. K tomu všemu navíc přítomnost výborných fanoušků všech věkových kategorií. Při svém předchozím působení jsem zažil krásné fotbalové momenty, takže jak jsem řekl, nebylo nad čím uvažovat.
Sám jste řekl, že uděláte vše pro to, aby se Viktorka vrátila zpět do FORTUNA:NÁRODNÍ LIGY. Se záchranou jste asi moc nepočítal…
Věděli jsme, že by to byl zázrak, a tak jsme se bavili i o tom, že se budeme chtít co nejrychleji vrátit zpět. Ovšem dokud byla nějaká naděje na záchranu, tak jsem tomu věřil.
Jaká byla atmosféra, když jste přišel do kabiny?
Je jasné, že nic moc. I když se všichni v klubu snažili hráče nestresovat, tak to pochopitelně měli v hlavách. Vidí tabulku a sami na sebe si vytváří tlak.
Co jste udělal jako první?
Začali jsme s Danem hráče poznávat, zjišťovat informace a sledovali videa. Do prvního zápasu moc času nezbývalo. (S Vítkovicemi se hrálo vložené kolo ve středu - pozn. red.)
Je pro vás naskočit do takto rozjetého vlaku obtížné, nebo vám to nedělá problém?
Problém je to vždy. Hráči mají návyky od předcházejícího trenéra, a když nemáte moc času, musíte mít i hodně štěstí. To jsme měli. Změnili jsme jen to, u čeho jsme si byli jistí, že hráči dokáží za tak krátkou dobu pochopit a vstřebat. Hlavně však šlo o motivaci a víru v sebe sama.
V týmu jsou také cizí hráči. Nebylo složitější s nimi v rozjeté sezóně komunikovat?
Ani ne, rozuměli a chápali stejně jako naši kluci.
Porazili jste Vítkovice, ale následně vysoko padli v Třinci. Myslel jste ještě vůbec na možnost záchrany?
Naděje se zmenšila, ale stále jsme žili.
Přesto vám hrál do karet los i nemohoucnost soupeřů. Kdy jste uvěřil, že se vám může podařit zdánlivě nemožné?
Po domácím zápase s Vlašimí a následných výsledcích Táborska a Znojma. Sen se stal skutečností po břevně Chrudimi v poslední minutě a následném konečném hvizdu hlavního rozhodčího.
Berete to jako největší úspěch své dosavadní kariéry? Zažil jste již něco podobného?
Nezažil, nikdy jsem „zaplaťpánbůh" nesestoupil a zachránit se podařilo i tentokrát. Ale tohle byl vážně mazec. Postup je postup, ale tuto záchranu stavím nejvýš.
Co pro ní bylo klíčové?
Štěstí a víra, že to společně zvládneme. Práce lidí v klubu, všichni si sáhli na dno svých sil, a to jak fyzických, tak i psychických.
O vítězi ceny pro trenéra měsíce tak nebylo pochyb. Co na toto ocenění říkáte?
Je to můj největší individuální úspěch, za který musím poděkovat i všem kolem, sám bych to nezvládl.
Nyní jste měl zaslouženou, byť krátkou pauzu. Jak jste čerpal sílu na další ročník?
Myslíte, že jsem měl s kolegou Danem pauzu? Moc ne, bylo zapotřebí udělat hodně věcí, ale bereme to tak, že je to nutné a když chcete být úspěšní a mít práci, tak si holt musíte něco odepřít. Sil máme dost, a protože jsme pozitivní a veselí, tak to zvládáme.
Už máte představu o hráčském kádru a o tom, co všechno byste na Viktorce chtěl změnit?
Představa musí být v rovnováze s možnostmi klubu. Víme, jaké typy hráčů potřebujeme pro náš systém hry a snažíme se je přivést.